Deník domškoláka, aneb HOMESCHOOLING po česku, 1. díl

Rok 1989, můj nástup do první třídy. Sama jsem jako dítě chodila do běžné státní školy a nikdy nikoho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. V osmdesátých letech minulého století jiná možnost nebyla. Do družiny jsem chodila jen v první třídě, od třetí jsem pak dojížděla přes celou Ostravu na jazykovku, se dvěma přestupy. Máma byla doma z práce kolem třetí, táta taky tak. Po škole jsme trávili čas s kamarády před bytovkou… Mobily ani počítače nebyly….

Píše se rok 2017, rozhoduji se, jak naložit s povinnou školní docházkou své dcery.

Říkám si, měla by umět cizí jazyky, bez těch se dnes už neobejde. Šli jsme na přijímačky do bilingvní třídy jedné velké školy, do které spadáme. Adrianka (dcera) dopadla skvěle. Jako náležitě hrdá máma jsem s ní absolvovala i zápis do oné školy s tím, že jsme pro ni zvolili tu nejlepší cestu. Ovšem při zápisu jsem začala pochybovat. Vyhořelá učitelka kladla Adriance otázky, na které si sama odpovídala, nedala jí žádný prostor k úvaze a když už něco stihla říct, bylo to očividně něco, co paní učitelka rozhodně nečekala. Na otázku, ve kterém vagónku sedí opička? Aďa odpověděla: “Ve třetím od konce a druhém od začátku.” Paní učitelka vytřeštila oči a zase si začala odpovídat sama. Došlo mi, že tudy cesta nevede.

Ano, je to o lidech, i na státní škole můžeme najít skvělého člověka, který vnímá své povolání jako své poslání. Ale je to celý systém, který potírá individualismus a tím pomalu uhasíná geniální tvořivost každého dítěte.

Zjistila jsem si možnosti. Šli jsme se s Áďou podívat do jedné domácí školy nedaleko, na českém venkově 🙂 Překročila jsem práh staré Sokolovny svépomocí přetvořené na domácí školu. Škole vévodí Eva, skvělá ženská, která ví, co chce a co umí, předává. Věnuje se tomu, čemu věří. Pro mě to byla srdcovka na první pohled… Nechali jsme Áďu, ať si sama zvolí, kam bude chtít chodit a jestli se se mnou bude učit i doma. Seznámili jsme ji s tím, co obnáší domácí vzdělávání, řekli jí pro a proti. Vybrala si sama.

Výuka životem

Dnes spolu doma trávíme den až dva v týdnu, učíme se spolu, vaříme, pečeme, Adrianku zapojuji i do svých kurzů dětské jógy, dělá se mnou přípravu, jezdí na kurzy. Další dny je v domácí škole s ostatními dětmi. Když jsme doma, občas se rafneme, holt čtyři zdi a dvě ženské je někdy plno 🙂

Máme za sebou pvní pololetí prvňáka a přezkoušení. Dle slov inspektorky a poradkyně pro individuální vzdělávání je Aďa na úrovni druháka. Po třech měsících výuky, beze stresu u úkolů před večeří. Neznámkujeme, neúkolujeme… Adrianka nemusí, Adrianka si volí, co se chce učit.

Jako v Summerhillu

V domškole mají děti už teď základy fyziky a chemie (Hokus pokus), vaří si, mají shromáždění a řeší si sami problémy, které přijdou (stejně jako v Summerhillu).

Vztah matka versus dcera

My se s Ádou poznáváme jinak a hlouběji, trávíme spolu čas, kdy se jí snažím něco ze sebe předat a ona mi je naopak zrcadlem. Učí se být zodpovědná sama za sebe, já převzala svým podpisem zodpovědnost za stát ve věci jejího vzdělávání a snažím se citlivě vnímat, co, kdy a jak dcera touží poznat.

Nevím, jak dlouho, do které třídy se budeme učit doma, ale vím jedno. Už teď jsem vděčná za každou další interakci, kterou spolu během homeschoolingu zažijeme, protože vidím, jak mi Aďa roste před očima, fyzicky a především duchovně. Jako spousta jiných dětí má obrovský potenciál a je v zájmu naši společnosti tento potenciál rozvíjet. Nechceme přeci vychovávat ovce nebo pěšáky, nelze donekonečna jen kopírovat to, co už někdo probral, vymyslel, řekl a napsal, je třeba dát prostor těm, kteří vědí, a ještě si toho sami nejsou vědomi. Já sama si cením především toho času, který s dcerou strávím. Protože čas neúprosně plyne….

Problém současné společnosti:

Vytvoříme si děti, často s velkým úsilím, a pak je přenecháme nějaké instituci, koupíme jim mobily a samy na PC a mobilu trávíme nejvíce času. Děti se odcizují, chybí jim empatie, nerozvíjí se tak, jak by mohly, neb strádají emočně, lidsky, duševně, nedostává se jim totiž pozornosti…. Pak duševně ztracená mládež bere antidepresiva, vyhledává adrenalinové aktivity, konvertuje k různým náboženstvím, páchá teroristické činy. Proč? Protože rodina selhává…. Já to chci jinak a vím, že musím začít u sebe. Protože nemá smysl si stěžovat. Děláme si to sami. Nejde jen o to, učit dítě doma, ale spíše se počítá kvalitně strávený čas s dítětem. Každý má svou cestu, já se snažím přitáhnout trochu pozornosti k tématu, které je podle mě alfou a omegou naší společně budoucnosti.

Fandím všem, kteří si svůj život vědomě tvoří tak, jak sami chtějí a nestěžují si na to, že systém je špatně. Posílám podporu těm, kteří navzdory překážkám, které musí překonat, jdou někdy i proti proudu!

Díky všem, kteří jsou mi na mé cestě domácího učitele oporou! Díky za skvělou synergii, kterou máme!

 

Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková –  autorka knihy Mateřství a seberealizace (pod pseudonymem Lucie Nobis), lektorka jógy a jógová terapeutka, spoluautorka ženských rozvojových programů Být ženou mě baví

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.