Deník domškoláka, aneb HOMESCHOOLING po česku, 2.díl

MOTIVACE NA PRVNÍM MÍSTĚ, ovšem ne vnější a nátlaková, nýbrž ta vnitřní a stálepřítomná.

Jak jsem psala v prvním díle svého blogu na téma vzdělávání, byla jsem rozhodnuta svou dceru dát do výběrové bilingvní třídy jedné velké školy v našem městě. Přijímačky zvládla na výbornou, tak co by ne. A skutečnost, že se za výuku platí nemalá částka? Říkali jsme si s manželem, přeci je to investice do toho nejcennějšího, co máme.

Pak ale přišlo zásadní uvědomění. Více dětí z mé blízkosti, které nastoupily povinnou školní docházku rok před mou dcerou, natěšeně stály 1.září před svým domem a netrpělivě čekaly odvoz do školy. Nastal jejich den D, byly na sebe náležitě pyšné. Dcerka na jednu takovou svou kamarádku myslela, když jsem ji odvážela, tehdy ještě do školky. První měsíc u Adriančiny kamarádky vydrželo nadšení z nové školy, kamarádů, dosud neznámých impulzů… Měsíc se však s měsícem sešel a prvotní nadšení upadlo. Nejen upadlo. Bylo vystřídáno přímo odporem ke všemu, co vzdělávání obnáší: čtení, psaní, domácí úkoly. A dceřiny starší kamarádky na dotaz: „Tak co, jak se ti líbí ve škole?“ začaly téměř jednohlasně odpovídat: „Opruz…nuda…!“ Jedna kamarádka se mi dokonce svěřila, že proces psaní domácích úkolů je pro celou rodinu každovečerním martýriem.

Do toho všeho vyučuji jazyky, převážně italštinu a angličtinu. Mezi indiviuálkami dospělých se najdou i dva kluci, synové mého letitého studenta italštiny. Jejich táta mě po asi dvou letech své výuky oslovil, jestli bych je nedoučovala, že jejich angličtinářka na základce stojí za PRD. „Proč by ne…“ Kluky už učím asi čtyři roky, staršímu je dnes asi čtrnáct, mladšímu jedenáct. Jsou bystří, sportovně založení, jako většina dnešní mládeže žijí on-line světem a díky tomu (PC hrám, youtube kanálům a facebooku) mají i dobrou pasivní znalost angličtiny. Jejich výslovnost angličtiny je mnohem autentičtější než bývala ta moje. Bavíme se na různá témata, o životě. Kluci mají rádi téma BIG NEWS, kde mi vykládají o svých novinkách. Zkouším je ze slovíček v souvislostech, vysvětluji gramatiku. Výborně rozumí, chápou, mám pocit, že je naše setkání baví…ale ze školy nosí trojky. Hlavně ten starší. Ptám se ho: „Jak to, vždyť jsi tomu posledně rozuměl, slovíčka umíš…?“ A on mi odpovídá: „No, naše učitelka dává za jednu chybu stupeň dolů.“ To jako fakt??!! Zkoušela ho ze slovíček, na poslední z řady si nemohl vzpomenout, pak si vzpomněl a už měl dvojku… Já nemám slov. A TÍMTO PŘÍSTUPEM CHCEME, ABY SI NAŠE DĚTI VYPĚSTOVALY POZITIVNÍ VZTAH KE VZDĚLÁVÁNÍ? Opravdu si myslíme, že neustálým poukazováním na to, co bylo špatně místo ocenění toho, co bylo dobře, pomůžeme dětem mít školu a vzdělávání rádi?

Myslím si, život mě naučil, že škola rozhodně nekončí maturitou, ani státnicemi na vysoké. Sice obdržíme titul od instituce (ten cenný papír, jak bravurně poukazuje náš národní umělec Jaroslav Dušek J ), ale naše cesta za poznáním se teprve otevírá. Je třeba neustále číst, poznávat, snažit se pochopit dosud neznámé. Ale přes silný odpor to nejde. Když máte znechucené dítě anebo jste sami znechuceni tím, co pro vás škola znamenala, těžko naučíte svého potomka mít školu rád a ve volné chvíli si otevřít knihu. A když máme v dospělosti pošramocený vztah k poznávání nového, horko těžko si budeme vztah ke vzdělávání budovat.

V Summerhillu (první škola svobodného vzdělávání vůbec, ve Skotsku, založena před téměř 100 lety a stále se drží. Britská vláda ji jednou dokonce vložila na černou listinu a chtěla ji zavřít, ale škola se stále drží. Již má své podporovatel po celém světě.) a nejen tam potvrzují, že když přijde dítě s problémem ze školy (na Summerhill nebo do domácího vzdělávání), jeho odpor k učení je tak intenzivní, že silná nevůle k účasti na vyučování trvá několik měsíců až let. A je třeba mu čas oddechu dopřát, jinak nikdy nedocílíme toho, že se bude chtít sám z vlastní motivace něco učit. Ale jde to. Dítě se nejprve věnuje jen tomu, co ho baví a postupně se samo zapojuje do vyučování. V Summerhillu i v našem konceptu domácího vzdělávání děti zjistí, že KDYŽ JE NIKDO NENUTÍ, NESTOJÍ JIM ZA ZADKEM, NESEKÝRUJE JE A NEPOČÍTÁ CHYBY, SAMI SE CHTĚJÍ VZDĚLÁVAT. A TO JE NEJVÍC.

Cílem mého domácího vzdělávání je vychovat samostatné, zodpovědné a vnitřně motivované jedince. Metoda cukru a biče totiž vede pouze k závislosti (na uznání, obdivu, pozornosti dospělých, hmotných darech…) Škoda, že se ještě dnes kupčí se sladkostmi a odměnami za známky…

Někdy ta nejjednodušší a nejkratší cesta bývá tou nejlepší pouze v krátkodobém horizontu. Trvalé a stabilní hodnoty jsou však výsledkem vytrvalého a vědomého úsilí v souladu s prioritami, kterých jsme nositeli.

Má dcerka si ráda zajde pro pouzdro, sama si po návratu z venku otevře sešit z matematiky a počítá (přesně tak, jako si moje babička luštila křižovky). Často stojí před naší rozlehlou knihovnou a čte si názvy knih, zajímá se o to, co čtu a píšu já. Prý si ráda přečte moje články 🙂 Cítím vděk a čirou radost z toho, že má zájem… Kéž jí motivace a zájem vydrží celý život.

 

Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková –  autorka knihy Mateřství a seberealizace (pod pseudonymem Lucie Nobis), lektorka jógy a jógová terapeutka, spoluautorka ženských rozvojových programů Být ženou mě baví

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.