Deník domškoláka, aneb HOMESCHOOLING po česku, 3.díl

ŠKOLA PRO DĚTI ČI RODIČE?

Někdy se ptát sama sebe, komu domácí vyučování přináší více, dětem či pedagogovi – dobrovolníkovi? 🙂

Je únor, a po lednu, kdy jsme byli plní sil, opět odpadáme jako zralé hrušky. Chřipková epidemie řádí všude, nejen ta klasická, nýbrž i střevní, na kterou se vážou další a další breberkoidní komplikace. Je mi úzko z pomyšlení na to, že odvážím kýchajícího Edu do lesní školky, když je venku minus 7. Zázemí mají teplé, dokonce si zapálí krb, ale být venku osm hodin denně v tomto počasí…

Co se však stane, když necháte uvědomělé, snaživé a ambiciózní domácí sedmileté školačce čtyřletého šotka neustálé brebentícího a bojujícího s dinosaury, kteří po chvíli nepozornosti létají po celém domě?

Ráno vypadalo v pohodě, do růžova jsme se vyspali. Pak se naše školačka nechala svést na vlnu hry tajných agentů a lovců dinosaurů a ještě v půl desáté se mě snažila přesvědčit, že se zatím necítí na učení. Tady jsem pochopila, že zkouší hranice… Dostali dalších deset minut na hru s dohodou, že poté půjde každý za svým posláním. Adrianka k psaní a malý šotek za svými dinosaury. Šotek se odporoučel do horního pokoje a užuž to vypadalo, že dohodu dodrží aspoň do oběda. Zatímco jsme se školačkou zvládly diktát psaným písmem a dostaly ke slovním druhům, malý šotek nám přišel dělat společnost s žádostí, že urgentně musím nahoru mu s něčím pomoct. Po té, co jsem se dostavila na místo určení, pochopila jsem, že musím hrát roli zlých dinosaurů a bojovat. To nevypadalo na rychlou akci. Celá akce však nebyla slučitelná se společnou představou domácího vzdělávání….Co s tím? Polkla jsem. Dostavily se výčitky, že se přeci chci věnovat oběma svým dětem a že by Eda mohl strádat…Pak jsem se vzchopila. Hlavou mi problesklo asi 1001 aktivit, kterým by se Eda mohl věnovat u našeho improvizovaného psacího stolu. S rozhodností jsem se vydala k obršuplíku s plastelínami. “Edo, co kdybys šel za námi a hrál si na stole s plastelínami? Můžeš krájet, tvarovat, tvořit…” “Tak jo, mami.” Zněla odpověď a mně se výrazně ulevilo.

Nejdůležitější na světě je zabavit šotka. A to se povedlo 🙂 Se školačkou jsme pak zvládli 6 slovních druhů, teoreticky i analýzu slov ve větě. Diktát si občas, v době, kdy jsem musela pomoci šotkovi s tvarováním plastelínového hydrantu, diktovala sama a věty si vymýšlela … Super poznání …. co si sám neuděláš…. 🙂

Před obědem zvládly ještě děti hru na tajné agenty a psali mi vzkazy. Já si mezitím dodělala účto. A všichni byli spokojení 🙂

Po obědě mi děti asistovaly na kurzu dětské jógy, zopakovaly si Pozdrav Slunci a jednohlasně si stěžovaly, že ten dospělácký Pozdrav je teda MASO. Po vytíženém pracovním dni se šotek nechal slyšet: “Mami, já si dám snídani a pak bych chtěl odpočívat u Doby Ledové.” 🙂 🙂 🙂 Pohyb v měřitelném časoprostoru je pro něj ještě vzdálená budoucnost … ale já si říkám, nejlepší je škola životem. A že jsme s Ádou nezvládli plánovanou geometrii? Nevadí, zítra je taky den a šotek bude s námi…

Co jsem dnes pochopila? Že když už ztrácím pevnou půdu pod nohama a pokouší se o mě zoufalství, stačí se na chvíli zastavit….nadechnout zhluboka a zamyslet se nad tím, co má skutečnou HODNOTU….

A TOU JE ČAS STRÁVENÝ S DĚTMI, BEZ TLAKU, KŘIKU a zbytečného STRESU.

VŠECHNO, CO JSME DNES DĚLALI, JSME DĚLAT CHTĚLI A SAMI JSME SI TO ZVOLILI….

 

Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková –  autorka knihy Mateřství a seberealizace (pod pseudonymem Lucie Nobis), lektorka jógy a jógová terapeutka, spoluautorka ženských rozvojových programů Být ženou mě baví

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *