Prožitek TADY A TEĎ – to jediné, co mám, neb zítra se už nemusím probudit

Mám ještě v živé paměti dny, týdny a měsíce svého prvního mateřství, kdy jsem doslova odpočítávala minuty do příchodu manžela, abych mu řvoucí ratolest svěřila do náruče a šla si po 24 hodinách NONSTOP služby buď lehnout nebo se alespoň někam schovat. Druhé mateřství už probíhalo příznivějším způsobem, možná jsem na sebe již nekladla tolik nároků a spoustu věci jsem přestala řešit…Ale stejně, vždy jsem se těšila, až mi (jednou za měsíc, za půl roku…) někdo děti pohlídá a já si někam zajedu JEN TAK SAMA, třeba na nějaký seminář nebo na výlet do Prahy…

Jednou se tak procházím uličkami jarního velkoměsta ponořená do svého vlastního bytí a žití, vnímám omamnou vůni kávy linoucí se z blízké kavárny a novou energii ve vzduchu. Najednou mi to všechno dochází… K ČEMU JE ŽIVOT, KDYŽ SE ČLOVĚK NEUSTÁLE POZORNOSTÍ UPÍNÁ NA TO, CO TEPRVE BUDE A NEŽIJE TO, CO JE, CO SE MU NABÍZÍ?

Kolíbala jsem dcerku na klíně, pohupovala jsem se přitom na míči a těšila se, až usne a já si budu moci dočíst svou rozečtenou knihu. Míchala jsem polévku na plotně, Áďa se mi sápala po nohách a já se těšila na to, až ji nakrmím a dám po obědě spát…. Nebo se později obě děti plazily po zemi a starší dcera se snažila svého mladšího brášku zabavit. Občas správně nevyhodnotila své možnosti a interakce skončila usedavým pláčem…a já se těšila, až mi za pár měsíců děti aspoň na jeden den pohlídá máma a já někam vypadnu. Vzdávala jsem se TADY A TEĎ, které mě neuspokojovalo ve prospěch nejistého půldne někdy v budoucnu… Možná jsem se mohla snažit vidět v té pomíjivé chvíli i to krásné… (co se už podruhé nikdy nezopakuje…).

Zprávy už nějakou dobu nesleduji, ale občas ke mně doputovala informace o pumovém atentátu nejen v oblastech, kde stále něco bouchá, ale třeba v obchodním centru v Německu, ve Španělsku…Co se to děje? Vždyť se může stát, že i já zajedu občas někam nakoupit a už se nevrátím…Může se to stát komukoliv. Nejde jen o konstantní světovou válku, ale také o nehody, nemoci, nešťastné náhody…

Uvědomila jsem si absurditu toho všeho. Člověk je neustále nespokojený s tím co má, dokud o to nepřijde. Hádáme se s příbuznými, křičíme na děti, partnery, nekomunikujeme s vlastními rodiči a nedokážeme pustit staré křivdy přátel…. A často bohužel až ve chvíli, kdy jednoduše není možné o všem otevřeně pohovořit a skutečně odpustit pro absenci jedné ze stran, uvědomíme si tu hořkou pachuť všeho…

Toho dne jsem se vědomě rozhodla, že v každé situaci, která mi přijde do života, se budu snažit vidět vyšší smysl, navzdory častému počátečnímu nekomfortu.  S pokorou vítám každý den, kdy jsem já a moje rodina živá a zdravá. KAŽDÝ DEN SI UŽÍVÁM, JAKO BY BYL MŮJ POSLEDNÍ. Protože by klidně poslední být mohl.

Říkám si: „Žij každý den tak, abys před večerem, když zjistíš, že se zítra již neprobudíš, usínala s klidným srdcem a hřejivým pocitem,  že jsi učinila vše podle cítění svého srdce a nejlépe, jak jsi dokázala.“

VČEREJŠEK JE TENTAM, ZÍTŘEK NÁM NENÍ ZNÁM, ALE DNEŠEK JE DAR.

V každém páru očí, do kterých pohlédneš, hledej záblesk světla, který ti odhalí smysl tohoto setkání a kouzlo okamžiku!

 

Autorka: Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková – lektorka jógy a jógové terapie pro děti a dospělé, autorka knihy Mateřství a seberealizace (pod pseudonymem Lucie Nobis), spoluautorka projektu Být ženou mě baví

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *