Moje vnitřní přítelkyně.

Od dětských let nás, ženy, doprovází téma kamarádství. Jako holčičky jsme každá měly svou nejlepší kamarádku nebo dvě tři velmi blízké kamarádky. Občas naše společné přátelství zahalila mračna dočasného nedostatku pochopení, závisti nebo nepřejícnosti. Po čase opět vysvitlo slunce. S plynoucími lety se ale cesty, byť velmi blízkých kamarádek, rozcházejí. Každá jde na jinou školu, univerzitu, jedna cestuje, druhá pracuje, další se stane v brzkém věku mámou. Mění se naše životní situace a do cesty nám přichází jiní lidé, kteří se stávají blízkými…Často pro další různě dlouhá období. U mě to tak bylo, moje nejlepší kamarádka z útlého dětství se mnou na druhém stupni základní školy již téměř nemluvila a její místo v mém srdci obsadila jiná. Na vysoké mě domnělá velmi blízká kamarádka velmi zklamala. Na banální zápletce jsem si uvědomila, že nesdílíme stejné životní hodnoty. Co bylo však asi nejhorší, že to, co já jsem vždy považovala za základní etická pravidla mezilidského fungování ona s lehkým srdcem překračovala. Mé nejcennější přátelství vzniklo na střední škole a navzdory občasnému dlouhodobému odloučení naše mentální napojení trvá dodnes.

Kdo je skutečná kamarádka a přítelkyně? V dětství to byla možná sousedka, která si se mnou často hrála během toho, co naše mámy nad šálkem kávy diskutovaly životní radosti a strasti. Během dalších let to byla možná kamarádka se stejnými zájmy a názory. V její blízkosti jsem se cítila vnitřně posilněná. Taková kamarádka byla takovým mým druhým já, mou druhou drahou polovinou, bez které jsem nebyla schopna učinit ani krok.

Jaká očekávání však máme od skutečné přítelkyně v dospělosti, kdy máme nadhled, vnitřní sílu, cítíme se ukotvené samy v sobě a naprosto soběstačné? Jsme vnitřně svobodné bytosti, postaráme se o sebe samy a nepotřebujeme mít kamarádku po svém boku na každém kroku, přesto jsou však chvíle, kdy toužíme po hlubokém sdílení. Uvědomuji si období ve svém životě, které bylo poměrně dlouhé, během kterého jsem byla schopná přátelit se výhradně s lidmi s podobnými názory, se stejným životním postojem, se stejnými prioritami. S lety mi došlo, že je to velmi příjemné a svým způsobem posilující. Jakým způsobem? Právě tím, že jsem posilovala jen své projevené stránky, upevňovala jsem své přesvědčení, že můj postoj je ten správný a mé ego se vyloženě tetelilo blahem. Ano, je velmi pohodlné být obklopena lidmi, ženami, s podobnými zájmy a názory. Pohodlné a příjemné. Skoro si až říkám, že do té doby, než žena skutečně dozraje do té míry, že je naprosto sebe – vědomá, tedy vědoma si svého vnitřního potenciálu, hodnoty a přínosu, tíhne k tomuto typu přátelství. Vrána k vráně sedá, neb se vzájemně utvrzují o tom, že ony "to" tak mají správně.

V určité životní etapě se mi však podařilo dospět, věřím. Díky bohu za ty dary. Ukotvila jsem sebe sama v sobě sama, ujasnila jsem si, kdo jsem, respektive, kdo asi spíše nejsem a naučila jsem se mít sebe sama skutečně ráda. To všechno mi pomohlo získat potřebný nadhled. Je příjemné, že mě nyní už nezaskočí setkání s člověkem, ať už ženou či mužem, s jiným životním postojem, s jinými hodnotami, jinými zájmy. Nemusím přeci, ani ty nemusíš, nikomu vysvětlovat, jak věci vnímáš, jak žiješ, v co věříš. Je to čistě tvoje věc. Já se cítím ukotvená v sobě sama a když se dostanu do interakce s někým úplně odlišným, vnímám osvěžující vlnu inspirace a obohacení. A o to se vědomě či nevědomě ochuzujeme tehdy, když trávíme čas jen a pouze s podobnými lidmi. Odlišní lidé totiž zcela přirozeně nastavují zrcadlo těm naším stránkám, které máme zatím neprojevené či nedořešené. Pokud nás nějaká žena dráždí svým chováním či určitými projevy, ona není tím spouštěčem a tedy viníkem. Je to něco v nás, co je drážděno těmito slovy, projevy, gesty… Je dobré si zameditovat nad tím, co je tím skutečným spouštěčem vln mých nepříjemných emocí při setkání s takovým člověkem.

Odlišní lidé, různorodé ženy, nám pomáhají otevírat oči skutečně dokořán, rozšiřovat své obzory a poznat sebe sama v zatím nepoznaném úhlu pohledu. Mohou nás inspirovat, vdechnout novou vůni do života. Není to ani pohodlné a občas ani příjemné. Někdy to může být naopak velmi bolestivé, ale tím více osvobozující.

Kde není bolest, není poznání. Bez poznávání chybí směřování kupředu a bez vykročení vpřed nastává stagnace. Právě bolest, emoční, mentální a fyzická je naším spolehlivým průvodcem na cestě za růstem. Prošla jsem si mnoha více či méně bolestivými situacemi a vím, že bez této zkušenosti bych nyní nebyla tam, kde jsem.

Mám jednu skvělou, dětskou řečí řečeno, nejlepší kamarádku, již od gymplu. Ale i ona se proměňuje a podobnost náctiletých nahrazuje diverzita zralých žen. Velmi si jí vážím a mám ji ráda. Současně vnímám, že spoustu věcí má už „jinak“. Je to však proto, že za svůj život prošla jinou cestu, překonávala jiné překážky a byla nucena čelit zcela odlišným skřítkům „naschválům“ než já. Stejně tak jsem obklopena různými lidmi, ženami i muži, a každým setkáním s někým hodně odlišným poznávám další zatím neznámou komůrku svého hluboko ukrytého bohatství.

Tou milovanou kamarádkou, která vyslechne a nesoudí, neradí, když není žádána, nekritizuje, avšak vždy upřímně a bez příkras zrcadlí skutečnost přesně tak, jak ji vidí, se OSTATNÍM staneme až tehdy, pokud TOU PŘÍTELKYNÍ JSME KAŽDÁ SAMA SOBĚ I UVNITŘ.