Moje vnitřní milenka.

Bylo mi čerstvých sedmnáct let, když jsem se poprvé ocitla s mužem, tedy chlapcem, o samotě. Měla jsem plnou důvěru svých rodičů, kteří byli naprosto v pohodě, když jsem si svého „kluka“ vodila během dne domů. Změna nastala až teprve ve chvíli, kdy jsem s ním měla jet na chalupu. Máma prostě toužila mít jistotu, že se po víkendu nevrátíme místo dvou tři a zavedla mě na dětskou gynekologii. Úvodní větu paní doktorky si vybavuji doslovně ještě dnes: „Ale slečno, my máme nějaká malá prsa…. (na chvíli se zamyslela)…co kdybychom nasadili takovou antikoncepci, po které ti prsa narostou, nechtěla bys?“ Samozřejmě, že chtěla. Od svých dvanácti jsem, ve svému věku přiměřené zralosti, netoužila po ničem jiném. Lékařka mi předepsala zázračnou pilulku a rozloučily jsme se všechny s úsměvem na rtech. Maminka díky tomu, že měla jakousi jistotu, že nedopadnu stejně jako ona (mámou v devatenácti, chtěla jsem přeci na vysokou…), já přešťastná z příslibu minimálně Céček a paní doktorka snad z dobře vykonané práce….

Nastalo mi krásné období nafouknuté jako bublina. Nejprve se nafoukla prsa, z minus jedniček na plus jedničky a na této úrovni také zůstala. Nafoukl se také můj sexuální život, právě jako mýdlová bublina, která má sice objem, ale nulový obsah. Po chvíli splaskne a nezbude z ní víc než kapička mýdla… Své první sexuální eskapády jsem prožívala stylem: „Stejně to jednou přijde, tak na co čekat…. jaké to asi bude?“  Převládala zvědavost a pocit nevyhnutelnosti situace. Můj první partner byl odlišné národnosti, snad i tento fakt mi imponoval. O charismatu v posteli však nemůže být řeč… Přestože byl o celých osm let starší, potěšení mi nedokázal poskytnout. Po mém panenství zůstala na prostěradle obrovská krvavá stopa a možná stejně výrazná rána zůstala vyhloubená v mé duši kvůli mé vlastní ne/zralosti mě a nezralosti mého tehdejšího partnera. Žádnou mimořádnou vzpomínku typu WOW jsem si neuchovala, avšak bolest ze staré rány se vracívá jako bumerang do dnešních dní… Je potřeba sakra vědomé práce, abych v sobě pod nánosy letitého emočního bahna a nejrůznějších masek objevila sebe sama se vším všudy, přiznala si to, plně se přijala a naučila se milovat sebe sama právě takovou, autentickou. Dnes už věřím, že v tomto sebepřijetí spočívá první krok směrem k bezvýhradné lásce od partnera, dětí, přátel... 

Se všemi dalšími partnery to bylo podobné…více méně. Jak bych mohla čekat zázraky, když ten svůj  v podobě respektu a upřímnosti k sobě sama  jsem v té době ještě neobjevila? Veškerý svůj sexuální život jsem prožívala spíše jako objevitelskou hru, takové hledání dobrodružství, přestože jsem mívala dlouhodobé vztahy… Jakoby moje sexualita dřímala za závojem mlhy. Většinu svých sexuálních zkušeností jsem v té době vnímala jako fyzický výkon podobný jízdě na kole nebo hodině aerobiku! Orgasmické prožitky se občas dostavily, ale byla to tvrdě vydřená fyzická práce z mé strany… Po celou dobu jsem vnímala svou sexualitu jako něco podružného, něco, co nemá prioritu. V podstatě jsem sex pro svůj život nepotřebovala. Na jedné straně byl tento stav způsoben závojem antikoncepce. Sex s antikoncepcí bylo to jediné, co jsem poznala. Že neměl hloubku z části právě proto, jsem si nepřipouštěla. Ve dvaceti jsem netušila ani neřešila, že antikoncepce nabourává libido. Na straně druhé jsem jednoznačně neměla vyřešenou sama sebe ve svém nitru. Dnes vím, že jsem svou sexualitu až do svých téměř pětatřiceti let nepřijala! Vraťme se však do mých dvaceti… Trvanlivost mých vztahů bývala stejná jako průměrná zamilovanost, tedy dva roky. Po tomto čase jsem muže opouštěla… Nedokázala jsem sama v sobě najít trvalý zdroj sexuální energie a oni mi v tom nijak nepomáhali. Změnu přinesl až můj manžel, ovšem změnu zvnějšku. Bylo ještě zapotřebí, abych v sobě objevila zdroj. Trvalo to celých deset let vztahu. Vytvořili jsme dvě zdravé děti, neměli jsme si na co stěžovat. Jen potřeba mé frekvence intimních spojení se lišila od manželovy potřeby. Ale nějak jsme se vždycky domluvili… Až jednou, když jsem právě neměla svou hladinu potřebné energie pro vzrušení, se manžel verbálně projevil, zřejmě to musel dlouho potlačovat. Řekl mi: „Nauč se mít ten sex ráda, všichni ho potřebujeme, já ho taky potřebuji ke svému životu. Prostě ho ber jako součást svého dne, podobě třeba jako máš ráda Pozdrav slunci nebo svoje kafe!“ To bylo na mě už silné kafe… Jak mě do něčeho takového může nutit!? To jsem zatím netušila, že změna je na obzoru… Jednou, za příjemného letního podvečera vybuchl vulkán mých hluboko uložených emocí. Svým sopečným výbuchem jsem nejspíše spálila uvnitř všechno, co spáleno být mělo. Cítíla jsem téměř fyzicky, že v tomto směru život nezná zpátečku. Ulevilo se mi a začala jsem se vnitřně sexualitě otevírat.

Druhým krokem kupředu byla účast na Tantra festivalu v Praze. Nastala druhá očista. Manžel mi půl hodiny v kuse utíral slzy, které stékaly jako obrovské hrachy po mé tváři, místo toho, aby se soustředil na probíhající cvičení. Rozhodla jsem se pro léčbu šokem. Buď teď anebo nikdy. Něco se ve mně otevřelo. Spustila se lavina sexuální energie, intenzivní tok, který první měsíc nebylo možné téměř zastavit. Nyní možná manžel zalitoval, frekvence byla tentokrát příliš na něj… ☺

Dalším krokem k završení přijetí mé vnitřní milenky byl pobyt ve tmě. Během sedmi dnů, jež jsem trávila o samotě, v tichu a temnotě došlo k ukotvení vícero nedostavěných sloupů, které drží mé základy. A pilíř sexuality byl jedním z těch nejdůležitějších. Uvědomila jsem si a zároveň procítila a prožila, že zdroj v sobě můžu objevit jen já sama a trvalý oheň, jiskru lásky, za mě také nebude rozdmýchávat nikdo jiný než já sama… Jiskra a zdroj se totiž odvíjí od lásky k sobě sama…

Většina lidí se pod tlakem vzorců většinové „dobré“ společnosti snaží, často absolutně nevědomě, napasovat do mantinelů vzorců myšlení, mluvení a chování, které jim společnost nabízí. Vše, co je za hranicí společenských konvencí je nepřípustné a špatné… Já však cítím, že nahlížet na sebe a své potřeby toužím v odraze naprosto čistého zrcadla, ne v odraze skla pod nánosem špíny společenského filtru. Je třeba sledovat čirý odraz sebe sama, připustit si a přijmout vše, protože na této cestě nejsme náhodou. Má nás dovézt někam dál, i když nyní ještě netušíme, kam… A já se nechávám unášet, intuitivně s proudem svého nitra, s důvěrou a volností. Je to velmi osvobozující.