Moje vnitřní dítě.

Jako prvorozené dítě svých mladých rodičů jsem na sebe zcela nevědomě a přitom dobrovolně vzala úděl spolehlivé a zodpovědné bytosti, která bude spíše partnerem než spontánním dítětem. Při vzpomínce na své dětství si říkám, že jsem právě tím, koho by většina rodičů považovala za ideální, téměř bezúdržbové dítě. Byla jsem záhy samostatná, hrála jsem si nejraději sama, ideálně za svým psacím stolem, kde jsem si vydržela hodiny a hodiny malovat, tvořit, později jsem si psala deníky. Téměř jsem nevyžadovala společnost, vystačila jsem si sama. Žila jsem si svůj vnitřní život, často jsem snila s otevřenýma očima. Na povrchu všechno plynulo hladce. Škola mi nečinila sebemenší problémy, má hluboce zakořeněná sebedisciplína se postarala o bezproblémovou realizaci všech úkolů. Výrazně mě nezasáhla ani puberta, žádné velké vybočování z cesty se nekonalo. Období dospívání se krylo s obdobím maturity a studia na vysoké škole, takže jsem si ani nepřipustila žádné výraznější odchylky. Naopak. Pilně jsem se učila moudrou býti….V teoretické rovině.

Má někdy až přehnaná zodpovědnost mě neopustila ani v tak náročném období, jako je těhotenství a rané mateřství. Bylo tomu právě naopak, protože přeci tady šlo o „velkou věc“. Rozhodla jsem se být tou nejlepší a nejdokonalejší mámou. Mámou, která přece svým uvědomělým chováním vypěstuje zcela zdravé, rozumné, empatické, prostě ideální dítě… Možná jsem si myslela, že splním i tuto úlohu v předem stanovené lhůtě a očekávané kvalitě. Ale ouvej. Přivodila jsem si jen samá trápení vyvěrajících z výčitek svědomí, že to vše nezvládám tak, jak jsem si předsevzala. Sama jsem si položila laťku své výchovy nereálně vysoko a každý den, kdy jsem stála tváří v tvář jednomu z nesplněných kritérií, jsem se propadala do stále hlubší deprese a paniky… Ne náhodou je má prvorozená dcera daleko více citlivá, úzkostlivá a vztahovačná než druhorozený a pohodářský syn… Pochopila jsem omyly svého nezralého přístupu, ale těžit z tohoto poznání mohl až syn. Dcerka je otiskem mé tehdejší energie a léčí krůček po krůčku svou bolavou dušičku z odrazu mého zrcadla. Čím více se mně samotné daří uvolnit a být jen „svá“, tím pohodovější dcerka je. Je velmi zodpovědná, spolehlivá a citlivá. Nejraději si maluje za stolem… Jako bych tento scénář již někde viděla.

Vedlejším produktem mého snaživého rodičovského přístupu bylo obrovské vyčerpání. Místo toho, abych si s dcerkou sedla ke hře, denně jsem se vrhala na vaření super zdravých jídel z bio potravin. Pak praní plen, žehlení, uklízení…A na hraní s dcerou nezbyla žádná energie. Zřídka se mi stalo, že jsem všechno dokončila, a šla si s dětmi pohrát. Dnes však raději zvolím jednoduchý pokrm a zásadně nežehlím… Vědomě ukončím nikdy nekončící práci a jdu si s dětmi zahrát pexeso. Občas mívám výčitky, že to co dělám, je stejně málo. Sama si nadávám, že si nedokážu hrát s takovou spontánností jako oni… nebo manžel. Je mi to líto…

Při svém pobytu ve tmě jsem zažila zajímavý vhled. Během jednoho ze stavů naprosté opuštěnosti jsem si sedla do rohu temné komory. Tam jsem se cítila bezpečně. A najednou jsem vedle sebe cítila bytost. Byla to sotva pětiletá malá holčička, Lucinka. Malá já. Seděla tam a dívala se na mě. Seděla mlčky a nic neříkala, jen pozorovala, cítila jsem, že nechce obtěžovat, ale že velmi potřebuje obejmout. Pevně jsem ji objala. Já i ona jsme začaly plakat. Byla tam tak dlouho sama! Nikoho nechtěla obtěžovat se svými strachy, otázkami a potřebami. Pořád si říkala, že to musí zvládnout sama a co nejlépe. Najednou mi jí bylo velmi líto. Tolik let! Netuším, zda-li jí někdo někdy řekl, že se má postarat sama o sebe. Možná se uvěznila zcela dobrovolně v iluzích svých představ a nároků kladených na sebe sama. Teď, když už jsem ji coby dospělá a velká holka objala a s láskou ji k sobě přivinula, uvolnila se a dala průchod všem svým dlouho potlačovaným emocím. Nic neřekla. Četla jsem v jejich očích. Zrcadlily úlevu a radost. Intuitivně jsem ji přivítala v sobě sama, integrovala jsem ji jako svou nedílnou součást. Ještě dlouho jsem tam pak v rohu na zemi seděla. Malá pětiletá Lucinka seděla vedle mě. Nebylo třeba slov. Mé jediné přání však znělo: „Zůstaň ve mně a buď nejlepší kamarádkou mé dcerce, prosím.“

Od té doby vím, že malá Lucinka je součástí mě. Jsem stále zodpovědná, ale občas si dovolím být dětsky hravá a spontánní. I když to není každý den…