Moje vnitřní matka.

Když se vrátím v čase a rozvzpomenu se na své rané dětství a na svou maminku, cítím teplo, přijetí, porozumění…také lehkost, přijímající náruč a bezprostřední ochotu pomoci. Moje máma byla a je skvělá ženská. Je taky trochu dítě, často dokonce nabývám dojmu, že ten starší a zralejší v naší dvojce jsem já. Často se nechávám slyšet, a táta mi významně přikyvuje, že moje máma nikdy nevyrostla z puberty. Moje vlastní děti se z její přítomnosti velmi těší, neboť se s nimi raduje, věnují se všelijakým kulišárnám a já věřím, že svou babičku vnímají spíše jako parťačku, než jako dospělou autoritu. Moje máma to prostě umí. Svoje vlastní první dítě porodila v devatenácti a od té doby je matkou. Nestudovala knihy, nepátrala ve spletitých sítích gůglu, nevyhledávala pojednání a studie o výchově a vzdělávání. V osmdesátých letech minulého století to v Československu ani nebylo možné. Máma prostě jen žila, den za dnem přijímala to, co ji život přinášel. Přizpůsobovala se a snažila se vždy získat to nejlepší pro svou rodinu a pro sebe. Ve svém mateřství nenásledovala teoretické znalosti, žádné neměla, nelpěla na zaručených BIO produktech, oblečení v EKO bavlně a nemluvila na své děti třemi světovými jazyky… Následovala svou přirozenou intuici, protože to bylo to jediné, čím ve svých devatenácti letech disponovala. Také si nechávala radit od své mámy, protože babička byla tou starší a zkušenější.

V období svého dospívání jsem však já zaujímala opačné stanovisko vůči mámě téměř ve všem. Otevřely se hranice, splaskla bublina cenzury, vznikal internet… „Obyčejná“ mateřská rada se mi zdála být nedostatečná. Hodně jsem studovala, všechno a všude. Toužila jsem rozumět souvislostem, znát a chápat. Nespokojila jsem se s odpovědí: „Nevím, proč to tak je, ale je to tak. Vždycky to tak bylo….“ Vedena touhou dozvědět se nejvíce „objektivních“ a prokazatelně „správných“ informací ze světa, opustila jsem rodné hnízdo a vydala jsem se hledat pravdu do světa. Opakovala jsem: „Mami, přeci nebudu jíst maso jenom proto, že babička říká, že se to má.“ Vrhla jsem se do studia knih o výživě, které byly po čase vystřídány jiným tématem. Vystudovala jsem vysokou školu, cestovala po Evropě, hledala jsem „objektivitu“. Srovnávala jsem mentality různých národností, jejich přístup k životu a Čechy jsem zatracovala pro jejich zatvrzelost, omezenost, neotevřenost, neochotu a také nepřejícnost. Během svých cest jsem se setkala s různými lidmi nejrůznějších národností a mentalit. Čím více jsem jim díky svým pokročilým jazykovým znalostem byla schopna rozumět, tím intenzivněji jsem si začala uvědomovat, že není všechno tak výjimečné, jak se může na první pohled zdát... Že ten lesk pochází z očarování, fascinace z prvního dojmu… ale že ve své podstatě jsme si všichni velmi velmi podobní. To, co lidi od sebe navzájem odlišuje, není ani národnost ani víra, ale především otevřenost mysli a srdce. A takových lidí jsem na svých cestách potkávala více a více.

Nadšená a ambiciózní Lucie s cestovatelskou povahou se vrátila domů do Čech. Vdala jsem se, s manželem jsme si vytvořili dvě krásné děti. Bylo mi osmadvacet, když se narodila první dcerka. Již v prvním měsíci těhotenství jsem si pořídila tři knihy o mateřství a porodu, další nákup následoval na sérii přednášek ohledně přirozených porodů a přirozeného mateřství. Už tady to trochu zavání, nemášpocit? Máme zapotřebí psát stohy textů ohledně přirozenosti mateřství a porodů a dělat z tohoto tématu pojednání? Tehdy mi to ještě nedocházelo… Tak moc jsem toužila mít vše přirozené, až jsem se z toho začala ztrácet v knihách a protichůdných teoretických přístupech. Když měla dcera tři měsíce, mému tělu došly endorfiny z přirozeného porodu a já se pod tíhou honby za dokonalou přirozeností pomalu hroutila. Blížily se Vánoce a já byla zralá na hospitalizaci z absolutního vyčerpání. Na svátky jsem s pokorou přijala myšlenku odevzdání se do péče své maminky a milující babičky. Babička a prababička láskyplně pochovaly miminko, i když nestihly nastudovat téměř čtyřsetstránkové pojednání o bezpečnosti a vhodnosti úchopů dítěte a fyziologie jeho růstu jedné známé české dětské rehabilitační sestry. Vydání, které bylo v okruhu „informovaných“ matek považováno za Bibli, jakýsi návod k obsluze, pro mateřství… S jakou chutí jsem pak jedla babiččinu pečínku a šla si po obědě zdřímnout, když se děda s bábi nabídli, že půjdou miminko povozit. Mohla jsem jim místo kočárku nabídnout nosící šátek, pro fyziologii dítěte určitě vhodnější, ale už mi nezbylo sil na dlouhosáhlý výklad a instruktáž k použití… Později si děda šátek uvázal sám, a světe div se, bez studia odborné literatury.  

Můj život během dospívání a rané dospělosti by se dal přirovnat k honbě za dokonalostí. To, co nebylo dokonalé anebo na dokonalost alespoň neaspirovalo, nebylo hodno mé pozornosti. Já po ní sice prahla, ale nebyla jsem schopná jí dosáhnout, děj se, co děj. Tak se stalo, že já sama jsem ve svých očích zklamala, nezasluhovala jsem si lásku, ani sama k sobě, natož tak od ostatních. Dovolila jsem si odměnit se zábleskem pozornosti a lásky jedině tehdy, když jsem si to ve svém vnímání zasloužila. Když jsem zvládla zkoušku na vysoké škole, když jsem si našla atraktivní práci, když jsem si vydělala první peníze, když jsem přirozeně porodila a kojila své první dítě… Stačil ovšem jeden jediný projev nedokonalosti, rozuměj lidskosti, a následovaly pocity méněcennosti, srovnávání se a samozřejmě z toho vyplývající žárlivost vůči jiným, které "to" zvládají lépe. Potácela jsem se na sinusoidě svých nálad, jednou nahoře a v euforii, jindy dole. Bohužel, vzhledem k mé tehdy příliš sebekritické povaze a nedokonalosti světa převažovaly dolní výkyvy a nejednou se na obzoru objevila myšlenka všechno vzdát…

Začala jsem se věnovat józe, jako samouk. Z počátku jsem se oddala cvičení, které mělo tak krásné zklidňující účinky, že mi pomáhalo na chvíli se jen zastavit. Později se dostavila sebereflexe, vnitřní zrcadlení. Začala jsem vidět a chápat souvislosti ne z knih, ale ze svého srdce. Ocitla jsem se doma. Cítila jsem, že to tak je, ale odborné studie, které by potvrdily mou úvahu, neexistovaly. Naštěstí jsem tyto myšlenky nesmetla ze stolu…Dodávaly mi totiž vnitřní klid. Ze cvičení jógy se stal životní přístup. Jóga byla mou inspirací a velkým pomocníkem při hledání pravdy a sebe sama. Dnes už také vím, že nepotřebuji cestovat do Indie a strávit tam měsíc na kurzu u známého Svámího (mistra), abych prozřela. Člověk má schopnost a možnost prozřít právě během těch nejbanálnějších situací svého každodenního života.

Hledání dokonalosti mě stálo velmi mnoho energie, času a úsilí. Prošla jsem svět a má pouť mě dovedla až k samotnému cíli, mému vlastnímu nitru. Nenašla jsem katalogizovanou a objektivně prokázanou dokonalost potvrzenou studiemi. Našla jsem klid v sobě sama a víru, že každý krok, který podniknu je dokonalý ve svém čase a prostoru. Vím, že je tím nejlepším, který v dané situaci mohu učinit.

Chci být skvělá máma a jsem jí. Jinak to neumím. Věřím, že jiné maminky by spoustu mých situací vyřešilo jinak než já. Já to však umím takto. Činím tak s naprostou oddaností a klidem na duši, protože je to nejlepší, co v danou chvíli odevzdávám. Ať už jako maminka, manželka, milenka, dcera, sestra, vnučka, učitelka jógy, kuchařka, hospodářka … Pochopila jsem totiž jednu věc. Každý v sobě neseme část svého dítěte. Naše malé já, dětské a dětinské, hravé a zkoumavé, tvořivé a tvořící, je stále přítomno. A stejně tak je přítomná i má vnitřní matka. Vzhledem ke skutečnosti, že pocit bezpečí a jistoty pochází z nitra, pokud má být stálý a trvalý, nikoliv zevnějšku, mám svou vnitřní matku stále při sobě. Moje vnitřní matka mi dodává odvahu, obejme mě, když potřebuji podpořit, přesvědčí mě, abych si odpočinula, když už se mi únavou podlamují kolena, nechá mě v klidu najíst, když mám hlad, i přesto, že je dům potřeba vyluxovat, vyprané prádlo pověsit a nádobí naskládat do myčky. Vnitřní matka mě podporuje v mých koníčcích a vášních, přeje mi a chce pro mě jen to nejlepší. Jsem její dítě, a pokud přijde na dilema, zda- li má přednost potřeba někoho jiného či ta moje, jednoznačně stojí za mnou. Jsem za ni ráda. Jinak bych riskovala, že se altruisticky rozdám, budu za ostatní dokonce i dýchat a sama se jednou nadechnout zapomenu…

Moje biologická máma je skvělým příkladem přirozenosti a intuice ve výchově. Máme spolu velmi otevřený vztah. Byla prvním člověkem, který se dozvěděl o mé platonické lásce, prvním milování nebo rozchodu s partnerem. Měla a má mou plnou důvěru… Je zkrátka skvělou mámou, i když nevystudovala mateřskou vysokou. Svou láskou, oddaností, pílí a vytrvalostí vlastnoručně vykopala základy pro můj vlastní život. K tomu, abych stavěla, mám však mandát jen já. Můžu si zvolit výšku a šířku stavby, pevnost nechť jí poskytne má celoživotní průvodkyně integrovaná v mé bytosti, má vnitřní matka. Protože ta biologická je svobodná bytost, která nikomu nic nedluží a nezodpovídá za nic jiného, než za svůj vlastní život. Je to právě moje vnitřní matka, která mě podporuje ve tvoření mého vlastního života, poskytuje mi svobodu a zároveň důvěru, dodává sílu. Právě moje vnitřní matka mi nastavuje zrcadlo, abych pochopila drobné nuance mezi uspokojováním svých hlubokých potřeb vyvěrajících z povahy mé osobnosti a čirým sobectvím, láskyplnou nezištnou pomocí a přehnaným a sebestravujícím altruismem. Vnitřní matka pohladí, podpoří, obejme. Často je v životě tou jedinou, na kterou je stoprocentní spolehnutí. Je třeba o ni pečovat, naučit se rozpoznat její hlas a porozumět jejímu jazyku.