Zkušenosti na hraně, 2.díl aneb volné pokračování

Můj první článek, ve kterém jsem odkryla své kostlivce ve skříni i cestu, která mě vyvedla zpět na světlo, měl u vás velký ohlas. Moc díky za vaše maily a zprávy, které jen dokazují, že jsme všechny na jedné lodi a že prožíváme podobné zkušenosti (byť každá jinak). Tápeme a trápíme se, hledáme rámě, na kterém se můžeme občas vyplakat a otevřené ucho, které nás vyslechne bez posuzovaní…. Každá si procházíme svou TERAPIÍ TMY, aniž bychom fyzicky do tmy vůbec vstoupily. Tento článek je spíše reakcí na vaše zkušenosti a komentáře, je propojením nás s vámi, je synergií  životního poučení.

Když píšu o zkušenostech na hraně, mám na mysli okamžiky, při kterých klesneme na úplné dno. Vyhrocená situace nás dostane na hranu a pak je to buď a nebo. Znáte to? Já ano. Vím o pár lidech, ze svého dětství, kteří pod tímto psychickým náporem začali například pít. A dost. Skončili špatně. Alkohol není než únikem od zodpovědnosti. Já tím získala ukazatel směru, kudy ne.

Osobně věřím tomu, a vesmírné souvztažnosti mé cítění jen podporují, že život, chcete-li osud, nám připraví právě takové překážky, které jsme schopni v danou chvíli zvládnout. Je třeba však být napojená na sebe, ukotvená ve svém nitru a jednat v souladu se svými hlubokými principy.

Možná někoho napadne: „Proč si nemůžeme život jen tak užívat?“… Řeknu vám proč. Protože tam, kde chybí impulzy, začíná stagnace. Kde se drží stagnace po delší dobu, začíná hniloba…na těle, na mysli, na duši. Představte si čilý horský potok v zákrutách a jeho skoky a vodopády po kamenech. V protikladu k tomu meandr pomalu tekoucí řeky v rovině…. nebo dokonce slepé rameno řeky. Ze které vody byste se raději napili? Já z horského potoka… A stejné je to s životem člověka. Je třeba neustále kráčet vpřed, jinak se začneme kazit a tlít zevnitř.  Přestaneme si vážit sami sebe, začneme se sebepoškozovat přímo i skrze druhé… Zlo, které šíříme, se nám vrací.

ŽIVOT = POHYB

STAGNACE = POMALÁ SMRT

Ale vraťme se k překážce. Už víme, že v našem životě má své místo. Má nás něco naučit, skrze tuto zkušenost máme něco dalšího pochopit, i když nám to momentálně není vůbec příjemné. Snad, a já tomu věřím, s odstupem času pokorně poděkujeme i za hořkou zkušenost. Já za tyto zkušenosti děkuji. Patří mezi ně například:

  • Vyhození od zkoušky z lidové latiny v páťáku výšky.
  • To, že mi vyšší moc nenadělila vnadnější poprsí a dnes nosím stejno bolerka jako moje sedmiletá dcera.
  • Pád na koleje ve třetí třídě, kdy jsem si vybila oba přední zuby.
  • Žena, která se mi nesmlouvavým způsobem snažila odlákat manžela, otce dvou dětí.
  • Několik vyhrocených mateřských scén, kdy jsem naprostou vyčerpaností po svých dětech křičela tak, že jsem se obávala, že sousedi zavolají sociálku.
  • …. A mohla bych pokračovat ve výčtu dál…

Za co děkuji? Za to, že jsem díky těmto cenných pádům na dno pochopila, že …

  • Že ne všechno v životě vyjde tak, jak si naplánuju… JE TŘEBA NELPĚT NA NIČEM, ANI NA SVÝCH PŘEDSTAVÁCH
  • Pochopila jsem, že mám úplně jiný problém, než malá prsa. Malé poprsí je jen zástupným problémem pro závažnější vnitřní deficit. Kdybych si nechala udělat silikony, deficit by se přesunul jinam.
  • Naučila jsem se BDĚLOSTI. Než udělám krok, podívám se a propojím se s terénem. Současně eviduji různá nebezpečí v blízkosti. Tehdy totiž ještě po těch kolejích jela plnou rychlostí tramvaj…
  • Uvědomila jsem si, že to, zda by manžel odešel či ne, nezáleží ani tak na schopnostech té ženy ani na intenzitě kontroly, kterou bych ho rentgenovala. TO, ZDA MUŽ MILUJE ČI NE ŽENU, ZALEŽÍ PŘEDEVŠÍM NA MÍŘE LÁSKY A PŘIJETÍ, KTEROU MÁ ŽENA SAMA K SOBĚ. ZAVISÍ DO ZNAČNÉ MÍRY NA TOM, ZDA JE V SOBĚ UKOTVENÁ. A pokud by to přeci jen dopadlo jinak, vím, že to neznačí nic o mě samotné, naopak, že muž si řeší své vlastní nevyřešené kapitoly. A to už je jeho práce.
  • Ve své hluboké mateřské vyčerpanosti jsem pochopila, ŽE NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRO ZACHOVÁNÍ VLASTNÍHO ZDRAVÍ JE STANOVIT SI PEVNÉ HRANICE.

Takže já pokorně děkuji za každou hořkou zkušenost, neboť každá přinesla s odstupem času sladké ovoce.

 

ŽIVOT NÁM NENACHYSTÁ VÍC, NEŽ JSME SCHOPNÍ V DANOU CHVÍLI ZVLÁDNOUT. Ovšem pro zdárné překonání překážky je třeba, abychom se skutečně napojily na sebe sama, na své srdce a svou intuici, na svůj zdroj.

JSME PLNĚ ZODPOVEDNÍ ZA SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT. AŤ UŽ SI TO UVĚDOMUJEME ČI NE. JE TŘEBA TUTO ZODPOVĚDNOST PŘIJMOUT. NEJSME VŠAK ZODPOVĚDNÍ ZA SVÉ BLÍZKÉ ANI ZA SVÉ RODIČE, ANI SOUROZENCE, ANI PARTNERY. Do určitého věku neseme zodpovědnost za své děti. S respektem k nim, k sobě sama a k celé planetě bychom měli činit každý krok s maximálním VĚDOMÍM A NEJLÉPE, JAK DOKÁŽEME.

A že si držíme hořkost z toho, že nám někdy někdo ublížil? Ano, mohl to učit vědomě či ne, nebo, chcete-li naschvál. Ovšem stal se nám velmi výraznou životní lekcí. A tím, co učinil, si odžíval také to, co sám za sebe měl a co ani jinak v danou chvíli nedokázal. Stále máte pocit, že vám uškodil/a tak zvaně z plezíru? Tak se vraťme na začátek . Vzpomeňme si na kazící se vodu ve slepém rameni řeky. Činy zla nikdy nepřichází od vnitřně spokojeného a šťastného člověka, který vede naplňující život. ZLO přichází z hluboké deprivace a čirého neštěstí a zoufalství. PROTO BYCHOM MĚLI VŠEM, od kterých se nám dostalo křivdy, BEZ VÝJIMKY, ODPUSTIT. NEJEN PRO NAŠE VLASTNÍ DOBRO A KLID NA DUŠI.

Amen

Autorka: Mgr. Lucie Vybíral Pastrňáková – lektorka jógy a jógové terapie pro děti a dospělé, autorka knihy Mateřství a seberealizace (pod pseudonymem Lucie Nobis), spoluautorka projektu Být ženou mě baví

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.